Do ticha
DO TICHA
Muzeum umění a designu v Benešově , 2013
Projekt sestavený z tvorby z let 2012 a 2013.
Kurátorka Lucie Šiklová
Do ticha
Otisk je setkání s něčím, co již tu, na tomto světě, v tomto čase, v tomto těle, není. Otisk je tichý svědek energie, která tu byla. Otisk je připomínkou věčnosti.
Dotek s věčností a odhmotněná tělesnost, které otisk provázejí, jsou vzrušující a přitahují „svého“ umělce. Není tedy divu, že se otisk ve výtvarném umění osamostatnil a je třeba rozumět mu nikoli ve smyslu autorského vynálezu konkrétního tvůrce, ale jako univerzální technice pro spřízněné duše s citlivým nastavením k sobě samému i k obklopujícímu světu. Dovnitř a ven. S otiskem jako formou vyjádření je u nás dosud nejvíce spojována Eva Kmentová a Adriena Šimotová. Z mladé sochařské generace je to právě Josefína Dušková, která se otiskem ve své tvorbě dlouhodobě zabývá a nachází v něm čistý a přesvědčivý výraz. Ve svých sochách a objektech se vrací k zásadním tématům. Prvním z nich je zrození. Od počátečních figurálních reliéfů s motivem lidského embrya se dobrala k symbolickému a často již abstraktnímu výrazu. Je přitahována nestálými materiály, jako jsou vosk, molitan, polystyren, vata, pigmenty, sádra, a dokonce i led či sníh. Jejich prostřednictvím se dobírá uvědomění si všudypřítomné, avšak dnes důrazně potlačované pomíjivosti a konečnosti života. Křehké dutiny ulit, skořápek, pelíšků a hnízd se jí o krok dál proměňují již pouze v prostor. Dalším možným krokem pak je již jen prázdnota. Růst a zrození tak plynule uvádí do souvislosti s druhým zásadním tématem zanikání a pomíjivosti. Láska a život k sobě patří stejně jako láska a smrt a něžný Eros se nevyhnutelně setkává s Thanatem. Tenké slupky objektů, obklopující a definující křehkým materiálem svůj prostor, podrobuje samovolnému rozpadu a ultimátně i ničivému zásahu z venku. Destrukce v jejím podání, jakkoli nikoho nenechá na pochybách, že tu jde skutečně o zánik, však není dusivá či hrozivá. Táním polystyrenu pod proudem horkého vzduchu vznikají nové skutečnosti, z bílé roviny polystyrenové desky povstávají a hroutí se nové tvary, nové prostory. Život se vynořuje z prázdna a v prázdno odchází, koloběh pozemského zrození a smrti se opakuje do věčnosti. Lidské tělo, dočasně obalující „svůj“ kousek vesmíru, nechává setkávat, splývat s druhým, a nakonec tomuto dočasnému privátnímu prostoru dává konejšivě splynout zpět s univerzem.
Do ticha.
Nejnovější cyklus otisků z čistě lyrické polohy odbočuje trochu jiným směrem. Drží si svůj rukopis, vychází stále z úzké vazby materiálu a formy na obsahové sdělení. Křehkost faktická i symbolická přetrvává, ale výrazově je naléhavější, rozehrává tiché vztahové drama. Oč méně tentokrát uklidňuje, o to více je sama přítomna :,, Tyto otisky - vztahové otisky- jsou pro mě osobní a intimní. Inspirací jsou partnerské vztahy lidí a jejich blízkost či vzdálenost, vycházejí z vlastních prožitků; z pohledu do minulosti a směřování do budoucnosti. Jsou především o vztahu a jeho trvání, sdílení, proměnách, bytí spolu, vedle sebe, směřování i míjení.
/Lucie Šiklová/
Instalace Benešov 2013
