HRA S ČASEM

Josefína Dušková / Walther Smeitink Mühlbacher

Zámecký areál Žirovnice / Špýchar, zahrady, parkán

 

 

Hra s časem / Zachycení síly okamžiku

Text: Barbora Lemfeldová, 2025

Lidský život představuje nevyzpytatelnou hru s časem. Plynutí času je neúprosné, zanechává stopy, šrámy, působí destrukci a rozklad, zároveň ale může být vnímáno skrze křehkost a pomíjivost všeho časem zasaženého. Možná našim životům dává smysl právě konečnost a pomíjivost lidského života. Ta děsivá a zároveň zvláštním způsobem uklidňující představa, že vše jednou skončí, zmizí, zanikne…

A v zániku se zrodí něco nového – emoce, myšlenka, naděje, život, dílo. 

Tato nevyhnutelná tíha břemene, ale také daru času nás neustále obklopuje a připomíná nám význam a jedinečnost každého uvědomělého prožitku. Čas ukrývá moudrost, lidské zkušenosti, vzpomínky, sny, emoce, radosti, smutky … prostupuje vším, vědomým i nevědomým, a umožňuje nám nahlédnout až do lidského nitra. 

Výstava „Hra s časem“ v podání Josefíny Duškové a Walthera Smeitink-Muhlbachera se zabývá právě tímto abstraktním vnímáním času, jeho (ne)uchopitelností a s ním spjatou pomíjivostí všeho živého. Oba umělci ve své tvorbě usilují o zachycení síly okamžiku v čase prostřednictvím různorodých materiálů, barev a koncepcí. 

V případě Josefíny Duškové tato materiálová experimentace spočívá v užití netradičních, subtilních a často pomíjivých materiálů, jako je sádra, molitan či papír, kterými se snaží zachytit prchavé střípky skutečnosti – života „tady a teď“. Zaměřuje se zejména na lidské prožitky a v křehkých otiscích lidského těla, které místy nabývají abstraktnějších forem, zachycuje jedinečnou sílu těchto okamžiků jako připomínku toho, čím jsme byli, připomínku lidské konečnosti. 

Linie lidského života prostupuje Josefíninou tvorbou, čas v jejích dílech plyne jako řeka, překonává překážky a proplouvá spletitými meandry lidské existence. Odkrývá rozmanité vnímání času, zejména jeho cykličnost viditelnou v přírodě, kterou se Josefína bohatě inspiruje. Fascinují ji organické motivy lístečků, prázdných hnízd či popela, ale také tajemná energie míst, která uchovávají pouhé stopy života formou otisků. 

Autorka využívá působení času a vdechuje život opomíjeným předmětům, často na dlouhou dobu upadlých v zapomnění, jako jsou zrezlé kusy kovu, rozbité sochy či smotané chomáče drátů. Tyto na první pohled bezútěšné výjevy v sobě skrývají nečekanou jemnost a dokáží odvyprávět dávno zapomenuté lidské příběhy. Hrubší materiály kontrastují s jemností a křehkostí uměleckého zpracování děl, která v Josefínině podání ztělesňují ženskou něhu, křehkost a empatii.

Josefína zkoumá nejen individuální vnímání a působení času, ale také jeho samotnou podstatu. Potápí se do hlubin lidského vědomí a nevědomí a ve své tvorbě ztenčuje mýtickou hranici mezi nimi, která se místy až vytrácí. Sny, vzpomínky a prožitky se tak v jejích dílech spletitě prolínají a dávají vzniknout vizuálně odlehčeným, ale citově velmi silným a místy až expresivním instalacím. 

Walther Smeitink-Muhlbacher ve své tvorbě zkoumá mechanismy času a procesy s ním spojené, které často propojuje s osobní minulostí a přítomností. Expresivní tvorbou založenou z velké části na intuitivním uměleckém vyjádření usiluje o zachycení síly lidských prožitků a emocí s nimi spjatých.

Na malířském plátně zkoumá způsoby uchopení a zpodobnění významných okamžiků lidské existence skrze zemité barvy, vrstvenou hmotu a její citovou hloubku. V jeho tvorbě se nespoutaná intuice a emocionální prožitek snoubí s racionalitou a dává vzniknout silně konceptuálně podpořeným a citově nabitým dílům. Walther vede ve své tvorbě svěží dialog s hmotou, do které zapřádá emoce, tíhu času a tajemnou symboliku. 

Autorovy převážně abstraktní kompozice ztělesňují rozmanité, někdy až nahodilé plynutí času, kterému jsme vydáni napospas. Zrezivělé kovové instalace, na kterých je zub času nepřehlédnutelný, slouží jako připomínky lidské konečnosti stejně jako Waltherova práce s lidským popelem, která dodává jeho tvorbě existenciální rozměr. 

Z Waltherových obrazů sálá expresivita, citová hloubka a živelná energie. Místy těžknou pod tíhou lidských prožitků, jindy jsou jimi nadnášeny. Tlumenými barvami lidskou konečnost a pomíjivost do určité míry smířlivě přijímají. Hravé kompozice, různorodé materiály a pestrá barevná paleta založené na umělecké intuici naopak odlehčují a oživují hutnou tématiku Waltherovy tvorby, ve které se potápí do hlubin a tajemství lidského nitra.