Josefína Dušková se ve své sochařské tvorbě dlouhodobě zabývá otiskem a jeho energií, vznikem a odkrýváním organických prostor a symbolickým rozkrýváním prázdnoty prostoru, formulovaného otiskem živého. Citlivé nastavení k sobě dovnitř a ven úzce souvisí s dalšími základními tématy. Prvním z nich je zrození. Zpočátku se k němu vztahovala figurálními reliéfy s ústředním motivem lidského embrya, odkud se postupně přiklonila k symbolickému výrazu, nacházenému v prostorách křehkých slupek, ulit, skořápek, pelíšků a hnízd a o krok dál již abstraktně pouze v prostoru. Tak, jako růst a zrození úzce souvisí se zanikáním a pomíjivostí, se i něžný Eros v tvorbě Josefíny Duškové nevyhnutelně setkává s Thanatem. Je přitahována nestálými materiály, jako jsou vosk, led, molitan, vata, pigmenty a sádra, je fascinována křehkostí. Jejich prostřednictvím citlivě zpřítomňuje uvědomění pomíjivosti a konečnosti života. Odtud pocházejí zdánlivě překvapivé momenty destrukce, přítomné v její tvorbě. Podrobuje samovolnému rozpadu i ničivému zásahu z venku tenké slupky svých objektů, obalující křehkým materiálem prázdný prostor všehomíra. Konejšivě nechává splynout onen dočasný privátní vnitřní prostor zpět s univerzem, vědoma si účasti na nekonečném koloběhu pozemského zrození a smrti.

                                                                                                                                                                                                                                                                                                                         Lucie Šiklová